Blíží se Valentýn, zima se snad už pomalu dá na ústup. První jarní den tu bude coby dup, pak duben a konečně máj - lásky čas, kdy všechny lavičky v parcích obsadí milenci. Je dobré se na to připravit a mít nějakou vlastní…
Tak nějak možná uvažoval Ernst, když vymýšlel pro mě tuhle prácičku.
Jeho Děda zhruba někdy před sto lety si udělal za svou dílnou lavičku. Vyrobil jí z tenkrát moderního materiálu „vinglu“ neboli úhelníku. Kdo někdy zkoušel vingl ohýbat, tak ví, jakou to dá práci. Před dědou musím smeknout, vyrobil jí parádně, krásně snýtoval a o její kvalitě zajisté svědčí i to, že se dochovala až do dnešních dnů, a to je jí úctyhodných sto let. Kdyby se tak naše spotřební zboží, které si kupujem v super, hyper , mega a jiných nesmyslných marketech vydrželo alespoň desetinu téhle doby…
Ernst se rozhodl, že na zahradě u své vilky ve Schwazu chce mít lavičku kolem ořechu a že bude mít tvar osmihranu. Jako předloha měla sloužit právě noha z lavičky jeho děda.
První varianta, se kterou jsme začali pracovat, byly nohy z materiálu 30/10mm.
Když jsem jednu udělal, došli jsme k názoru, že to nebude ono. Provedení rohů a křížení budoucí výdřevy by bylo dost složité, přemýšleli jsme, co dál. Nakonec jsme se rozhodli pro kulatinu 25 mm. Upravil jsem léru (šablonu) na ohýbání na silnější materiál a naohýbal jsem první nohu. Text má tu výhodu, že se mi to sem vejde do jedné věty, ale ve skutečnosti mi to zabralo skoro dvě hodiny. Pak jsem udělal malou zadní nohu, na niž jsem předkoval i budoucí spoj obou dílů. Spoje budou kovářsky připravené, přesně napasované, ale svařované. Lavička bude dost drahá, tak musíme někde trošku ušetřit a tady to bude „bolet“nejméně.
Když jsou díly svařené, přistupuji k výrobě trnože. Má elipsovitý tvar a ohýbal jsem jí podle šablony z kulatiny 16mm.
Trnož se potom přesně napasuje a navaří mezi nohy.
Když máme nohu hotovou, chceme ještě přezkoušet, jak se na lavičce bude sedět, jestli nebude moc vysoká nebo nízká, nakloněná dozadu nebo dopředu, jestli nebudou prkýnka tlačit do stehen atd. Vzali jsme tedy zbytky jeklů a nabodovaly je na nohu tak, aby imitovaly budoucí dřevěnou výplň.
Vizuálně jsme si tak ujasnily profil výdřevy (výška/šířka) a mezeru mezi nimi. Zkouška proběhla úspěšně a s tvarem nohy budoucí lavičky jsme byli spokojeni. Teď jsem ještě musel udělat vrchní zakončení nohy, aby to nebyla jen „uřízlá“ kulatina. Konec jsem tedy vykoval do špičky a navařil na něj kuličku 35 mm. Celé jsem to pak ohřál a upravil konečný tvar.
Jak to dopadlo můžete posoudit sami .Pro srovnání jsou vedle sebe nová i původní, aby jste viděli že jsou to příbuzné
Lavička v dílně před dokončením.
A tady můžete nahlédnout pod pokličku výroby:
Nakonec se (po více než dvou letech) majiteli konečně podařilo lavičku dopravit na zahradu a namontovat.
Zatím provizorně - ještě ji čeká povrchová úprava - nátěr kovářskou barvou.
A pro pohodlnější posezení se už šijí polštáře :)
Související odkazy:
- Jak se vyrábí vídeňský plot - obrazová reportáž
- Dům a zahrada - fotogalerie